Tyto směry navazovaly na dílo pionýrů geometrické abstrakce druhého desetiletí: ruský konstruktivismus, holandský neoplasticismus i německý Bauhaus, byly pojímány jako alternativa subjektivních směrů tlumočících vnitřní existencionální pocity, jako reakce proti dobovému tašismu a informelu. Matematické a geometrické postupy v tvorbě tehdy tak zvané „druhé přírody“ měly opětovně nastolit obrat zájmu k podstatě vnějšího světa a vesmíru, k jejich řádu časoprostorových vztahů a sil, ve výtvarném vyjádření potažmo skladebných relací základních tvarů a barev.
V generačním okruhu umělců vyjadřujících se těmito geometrickými, čistě výtvarnými prostředky, se jako solitér objevil i Zdeněk Prokop, malíř, který však nevyšel z formálních postulátů konstruktivismu, variačních a permutačních postupů, ale jehož tvorba se odvinula ze studia písma, odtud ze zaujetí pevnými obrysy a tvary s hladkými plochami, a jenž ke geometrickému výrazu dospěl traktováním dílčích ploch obrazových scén. Specifičnost jeho díla, obrazů a výpovědí klenoucích se takto nad citem a raciem, je proto výrazným a neodmyslitelným pólem naší výtvarné kultury, její přítomnosti; o tom svědčí i probíhající umělcova výstava: výběr akvarelů a obrazů z posledních let v Galerii Dion.
Zdeněk Prokop (nar. 1934 v Užhorodě), malíř pracující i v oborech užité grafiky, typografie a fotografie, vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze (1954 – 60, u prof. M. Holého, A. Pelce a V. Sychry). Raná umělcova strukturální i následná zobrazující tvorba počátku šedesátých let byla ovlivněna četbou poesie Christiana Morgensterna a zvláště pak obrazovou poetikou děl Paula Kleea (mimo intermezza v roce 1965, kdy pod vlivem tíživých životních okolností vznikla řada expresivních obrazů vztahujících se k dílu F. Kafky, zmiňme Osamělost; Jeskyni trpělivosti a další). Umělec přejímá Kleeovu básnivou obraznost, jemnou citlivost a „hudebnost“ křehkého světa představ a fantazie, rozvíjí způsoby budování obrazových konstrukcí s hrami linií, barev a rytmů ploch, postupně zdůrazňuje znakovost svých kompozic (Rty, 1963; Oči, 1963). Uplatňuje i techniku nanášení barev stříkáním, zprvu při užití akrylátových pojidel u akvarelů, později při tvorbě obrazů s použitím nitrolaků a akrylových emulzí s pigmenty. Dociluje tak nejenom transparentní lehkost výtvarného výrazu, ale i tlumočení obsahu ve smyslu Kleeovy zásady „ umění nereprodukuje viditelné, nýbrž činí viditelným“. Členěním a rytmickým řazením dílčích ploch (Pohyb tanečnice, 1962) a jejich kolorováním v postupném intervalovém sledu stupňovaným pokrýváním barvou umělec dosahuje obrazového napětí a ozvláštnění, daný postup je pro něj ve výsledku i zdrojem inspirace: přes zdánlivou principiální jednoduchost a střídmost nabízí totiž nekonečnou rozmanitost variací. Úvahy o strukturách a dílčích elementech, o jejich vztazích a řazeních, jakožto i o barvách a jejich sytosti, to vše postupně již v šedesátých letech (Struktury, 1962; Dvě světla ve tmě, 1965) a následně v letech sedmdesátých vede ke geometrizaci Prokopových kompozic (Šeříky, 1974), aby v další dekádě se jeho tvorba plně vřadila do dobového proudu neogeometrického umění (Chromatická etuda, 1981). Můžeme zároveň vypozorovat různorodé obohacování výrazu a obsahu kompozic tvarovými a lokalizačními transpozicemi: mimo vertikálního či horizontálního členění ploch (Stmívání, 1995) nacházíme dynamizování diagonálou (Převrácený hranol, 1996), umělec přichází ke křivkám (Vlnění, 1984; Harlequin, 1985; Corpus sinusoide, 1994), při studiu vztahů barev (Tři primární barvy, 1990; Krystalizace tří barev, 1992) od skladeb plošných elementů (Zatáčky, 1988; Hra v karty, 1988; Pruhy, 1992) rozehráním kontrastů hmot a prázdna, zároveň s barevnými protiklady, přechází k axonometrické perspektivě, prostorové iluzivnosti (Plochy krychle, 1988; Průniky krychle. 1992; Městečko, 2007). Do svých obrazů autor také vkládá taje a filozofický podtext (Jablko poznání, 1985; Kolo času, 2000; Duch a tělo, 2004). Jak svědčí názvy řady děl, velkou láskou a inspiračním momentem je mu hudba. Blízké jeho srdci je období baroka, ale rovněž: v časovém pandánu a ve své matematické podstatě, minimal music (Steve Reich Music, 1998; 2007), v dalším reflektuje zejména jazz. Prokop svými obrazy vzdává čest jak velikánům swingu a jejich big bandům (Glenn Miller In the Mood, 2007), tak i pionýrům moderního jazzu, zvláště bopu a coolu, příslušným combům (Herbie Hancock Head Hunters, 2005; 2008;). V prizmatu času ve výrazu těchto obrazů je přitom patrné postupné opouštění puristických konstruktivistických zásad, až posléze – při výrazové paralelnosti tvorby – dochází k posunu od geometrických kompozic (Leonard Bernstein For Elisabeth, 2008; Paul Desmond Také Five, 2008) k bohatě strukturované malbě (Antonio Vivaldi Autunno, 2006), k vyústění do formy obrazů s aplikacemi a rozvíjením fraktálů (Antonio Vivaldi La Primavera, 2006; Dizzy (Gilespie) Atmosphere, 2008). Expozice v Dionu prezentuje výběr z autorovy tvorby dvou posledních dekád. Nejstaršími pracemi jsou akvarely z 90. let (například dříve uvedené Stmívání, 1995) ilustrující výše zmíněné tvůrčí procesy, těžiště výstavy tvoří soubor geometrických obrazů (Dave Brubeck Quartet Také Five, 2008), mimo jazzu je zpřítomněna hudba Pařížské šestky (Igor Stravinskij Pták ohnivák, 2008). Ukázán je i rozvoj do quasi organického, částečně fraktálového tvarosloví (Metamorfóza, 2010), poslední, i dobou svého vzniku, jsou kompozice reflektující architekturu měst (ChinaToday, 2010) a v umělcově paměti utkvělé a ve skicách dříve zachycené fragmenty staveb (čelným obrazem expozice je Transpozice ornamentu z Ravenny, 2011, do obrazové formy převedený starší akvarel).
Uvedený letmý náhled na genezi díla a probíhající výstavu Zdeňka Prokopa předestřel poukaz na originalitu umělcovy tvorby a její odtud vyplývající hodnotu a nezastupitelnost v kontextu umění dneška. Na rozdíl od hlavního proudu konkrétistů Prokop nečerpá z tradičních forem, neprovádí revokace klasických konstruktivistických děl, jím přijatý tvůrčí postup při dosažení geometrického výrazu se obrací spíše k poetickému náboji motivu, obrazový prostor buduje ve smyslu hudebního kontrapunktu, opětovně cílí k vyjádření pocitů a citů. A nejenom to; umělec nám předává i své životní poznání, vybízí k cestě překračování horizontů směrem k čistým idejím. Proto i v názvech obrazů vyjádřené reference odkazují na vyšší ideová hlediska, v mnoha dílech můžeme pocítit duchovní, někdy až metafyzické pozadí, autor nabývá postavení myslitele, ukazuje, že umění má nejenom funkci estetickou, ale také zasvěceneckou. Komplexnost a obsahová plnost děl přitom diváky neodrazuje, naopak: nabídka četby ve více vrstvách při křížení významů obrazových plánů vede nejenom k odhalování potencionality her tvarů a barev, ale je také spouštěčem našich představ, inspirátorem vědomých úvah i poetického snění. To všechno jsou trvalé hodnoty Prokopovy tvorby, hodnoty, které dokládá a nabízí i výstava v Dionu.
Kontakt
Galerie Dion
Na Pokraji 540/2
19. 3. – 4. 5.