Celý život jste zatím prožila v Praze 9. Nejdřív na Proseku, nyní bydlíte ve Kbelích, kde se vám líbí víc?
Prosek jsem měla moc ráda, ale postupem let už to tam začalo být hrozně anonymní. Mému manželovi, který je z Moravy, to vadilo ještě víc. Ale zároveň, když jsme začali uvažovat o stěhování, věděli jsme, že kvůli mojí mamince potřebujeme zůstat někde poblíž. Hledali jsme dlouho, až se jednou objevila možnost koupit domek ve Kbelích. A dnes to tady máme čím dál raději.
Z paneláku do domku na kraji Prahy, to mohl být docela šok?
Možná jsem z toho měla trochu obavy, ale zase mi to tady od začátku líbilo. Získalo si nás to, že je to tady pořád ještě skoro vesnice, ale zároveň si lidé nevidí úplně do talíře, jak to bývá na skutečné vesnici. A to umí být pořádně otravné. Jenže na to už zase jsou Kbely, naštěstí, přeci jen trochu město.
Šla byste bydlet jinam, chtělo by se vám?
Momentálně určitě ne! Jsme tady všichni spokojeni, na žádné stěhování se určitě nechystáme.
Ještě se na chvíli vrátím na Prosek. Jak jste tam prožívala dětství?
Bydlela jsem s mámou v Jablonecké ulici a s dětmi z okolních domů jsme vytvořily docela dobrou partu. Žádný poflakovací sídlištní spolek, jako to bývá v současnosti. K večeru jsme válely vybiku, vyřádily jsme se i při klasické schovce, já tam dokonce založila takový atletický oddíl. Byly s námi i děti z turistického oddílu, což bývaly takové zakuklené skautské oddíly. Možná jsme byly netypická parta i na tehdejší dobu, ale myslím, že jsme si to docela užívaly.
Ale když byly malé naše děti, už to tam bylo jiné. A když jsem začala zakopávat o injekční stříkačky, tak bylo jasné, že půjdeme pryč.
Máte nyní „na Devítce“ něco jako své místo?
„Své“ místo asi úplně ne, ale ráda to mám třeba v Satalické oboře, líbí se mi i Vinoř.
Tak mě napadá, není z Devítky a z Kbel obzvlášť všude daleko? Není to zkrátka už trochu „z ruky“?
Do televize do daleko určitě je, ale jinak mi to nepřijde. Manžel navíc jezdí do práce do Brandýsa, do Neratovic a na Prosek na kole a na kole se daleko nejezdí (směje se). Já to prostě tak nevnímám. Možná i proto, že jsem z Proseka zvyklá na to, že to mám všude trochu dál.
Kdybyste měla říct, co se vám na Devítce nelíbí, co by to bylo?
Když jsme hledali, kam se odstěhujeme z Proseka, docela nás lákala i Praha 6. Tam je, ve srovnání s naší čtvrtí, je tam přeci jen víc možností kam zajít. Vlastně v celé Devítce je málo kultury, ale třeba i málo kroužků pro děti. Máme tak na Proseku rokáč Kocour, ale jinak už skoro nic. Vlastně i pěkných restaurací je, aspoň v našem okolí, málo. Líbily by se mi třeba i jiné kuchyně, než mít na výběr jen mezi naší českou a pizzerií. A kdyby byla ve Kbelích ještě kavárna a cukrárna, to by taky nebylo k zahození. Ještě, že tady máme aspoň příjemné fitness centrum.
Je, podle vás, v naší městské části něčeho příliš?
Asi je tady moc paneláků. Prosek, ten ještě jde, tam je i dost stromů, ale takový Černý most mi připadá docela jako hrůza. Takže paneláků by jistě mohlo být míň.
Co byste ve svém okolí změnila, kdybyste mohla?
Jak už jsem říkala, pustila bych sem víc kultury, divadel, restaurací. Líbí se také, jak se lidé sdružují třeba v jižní Itálii. To by tady také mohlo být. Aspoň trochu. A přidala bych na Devítku ještě jedno koupaliště.
Ať se neptám jen negativně, co se vám naopak na Praze 9 líbí?
Na té naší části se mi líbí, že je na kopci. Je tady díky tomu čistý vzduch. A líbí se mi také, že je to taková vesnice v Praze a přitom se odsud kluci dobře dostanou do školy. No a určitě se mi líbí i to, že mám tuhle stranu města naučenou a dobře se v ní orientuji.
Řekla byste o sobě, že jste patriotka?
Tak to vám ani nevím. Žije se mi tady dobře, mám to tady ráda, to ano. Ale nakonec je pro mě nejdůležitější, s kým tady žiju.
Přeci jen se vás nemůžu nezeptat, aspoň trochu, na Poštu pro tebe. Když jsem váš pořad několikrát viděl, nebylo mi jasné, jestli bych se od něj – na místě moderátora – dokázal odstřihnout, nechat ho ve studiu. Vy to umíte?
Není to úplně jednoduché. Natáčíme vždy jeden víkend v měsíci, takže 15 příběhů za dva dny. To je docela síla. Snažím se samozřejmě nebrat si to moc osobně, ale nejde to úplně. I když se snažím k sobě ty osudy příliš nepouštět, tak stejně před a po natáčení vždycky hůř spím. Ale manžel je trpělivý, takže se z toho můžu doma vypovídat.
Dávají vám lidé z Pošty pro tebe vědět, jak se jejich životy vyvíjejí po tom, co vystoupili v televizi?
Píšou i volají. Nejlepší to ale bylo, když jsme točili Návraty. Tam jsme si je a jejich kousek nového života prohlédli přímo. Pro celý náš štáb to bylo velmi povzbuzující. Viděli jsme, že lidé, kteří se spolu sešli ve studiu spolu i nadále fungují. Samozřejmě ne všichni, ale aspoň někteří.