1. Vy bydlíte v Libni. Jak se vám tam žije?
Jsem typická pražská náplava. Narodil jsem se na západě Čech a do hlavního města mě přivedla, jako desítky jiných, škola. Říká se, že Praha si Vás buď získá a po absolutoriu v ní zůstanete navždy, a nebo rádi po škole zmizíte do svého rodiště. Já jsem ten první případ a dnes už jsem Pražák i papírově. Libeň mám moc rád, navíc je to rodiště mého přítele a místo, kde má kořeny jeho rodina. Tak jsem si tady zvykl, že už bych jinam nešel. A rád přesvědčuji všechny rodilé Pražany o tom, že Libeň už není co bývala. Sami když přijedou, marně hledají haly ČKD a kouřící komíny. Mám prostě Libeň rád, je to můj domov.
2. Patříte k těm lidem, co se zajímají o dění ve svém místě bydliště? Sledujete práci zvolených zastupitelů, a pokud se vám něco nelíbí, ozvete se?
Řekl bych to takhle – zajímal jsem se. Díky tomu, že se můj přítel Michal Jagelka celkem aktivně angažoval v místní politice, měl jsem dokonalý přehled o tom, co se tu děje. V komunálních volbách v roce 2006 byl jedničkou volební kandidátky a občané Prahy 9 dali svými preferenčními hlasy jednoznačně najevo, že o něj ve vedení městské části stojí. „Kolegové“ ze zastupitelstva ho ale vzápětí vyštípali. Ani nechci vzpomínat na způsoby, které tehdy používali. Zkrátka a dobře, z politiky znechuceně odešel. Čili – práci zvolených zastupitelů a vedení Prahy 9 nesleduji, protože si o ní myslím svoje. V mnoha případech to opravdu není nic lichotivého. Těším se na příští volby a doufám, že mí spoluobčané mají oči a uši a dají jednoznačně najevo, co si o současném vedení myslí. Já to tedy udělám.
3. Co se vám v Libni líbí, máte tam svá oblíbená místa a zákoutí?
Prahu 9, jak už jsem řekl, mám moc rád. Její historii, její zákoutí. Na jedné straně místa, která pamatují desítky, stovky let, na straně druhé moderní centra, která mám, přiznám se, docela v oblibě. V Libni žiji teprve deset let a ani za tuhle dobu člověk nemůže všechna zajímavá místa projít. V posledních dnech ale ležím v knize Jana Jungmanna „Libeň – Zmizelý svět“ a kochám se tím, jak tady bývalo krásně. To ale neznamená, že už není! Jen už díky knize vím, co bývala Rokoska nebo Invalidovna.
4. Narodil jste se v Sokolově, dětství prožil v Chodově u Karlových Varů, teď už dlouhá léta žijete v Praze. Kde se cítíte doma?
Dneska už jsem doma v Praze. Když se ale vypravím za rodiči do Chodova, potkávám staré známé kamarády a spolužáky, nemůžu popřít, že tohle malé západočeské městečko pořád miluji. Podle čeho je vlastně domov definován? Je to tam, kde mám postel? Nebo adresa, kterou mám v občance? V obou případech je to pro mě Praha.
5. A kdybyste si mohl vybrat kdekoliv na světě, kde byste chtěl bydlet?
Pokud by to bylo v České republice, tak by to jistě byla jedna roztomilá dvě stě let stará roubenka v Máchově kraji. Přesouváme se tam z ruchu velkoměsta stále častěji. A kdybych mohl pošilhávat po cizině, byla by to jednoznačně Paříž. Snažíme se tam mizet alespoň vždy na začátek května.
6. Máte poměrně nový, veliký mezonetový byt. Při jeho zařizování jste prý dost „fušoval“ do práce architektům a designérům, volil jste barvy, které oni zamítali, a vymýšlel si věci, o kterých oni tvrdili, že nejdou. Kde se to ve vás bere, máte umělecké sklony?
Když jsme začali byt zařizovat, samozřejmě jsme kontaktovali architekty, bytové designéry a tak podobně. Ti ale chtěli všechno zařizovat podle aktuálních trendů a zrazovali nás od vlastních snů a nápadů. A když mi řekli, že narcisově žlutá pracovna je blbost, tak jsme se rozešli s designéry a pracovnu jsem si nechal vymalovat přesně tak, jak jsem chtěl. A jsem víc než spokojený. Čili žádné velké umělecké sklony, ale spíš jasná představa jak a v čem chceme bydlet.
7. Jak vzpomínáte na svá studentská léta? Jaké to bylo mít za třídní profesorku Veroniku Žilkovou? Když se teď někde potkáte, máte spolu pořád vztah učitel – žák?
Tenhle vztah jsme spolu snad ani nikdy neměli. Spíš to byl vztah nezkušený žáček a milující matka-kvočna, která nás, své studentíky, neustále hlídala a opečovávala. Pokud na nás někdo zvýšil hlas nebo nám chtěl ublížit, tvrdě zasáhla. A taková je dodnes. Tenkrát nám říkali, abychom si studentská léta užívali, že teprve pak začnou starosti. Tehdy jsme se tomu smáli, dnes vím, že měli pravdu!
8. Vy jste dlouhá léta moderoval Dobré ráno s Českou televizí, které začínalo v 5:59 hodin. Jak jste to vstávání snášel? Kdybyste znovu dostal nabídku na moderování ranní televizní relace, šel byste do toho zase?
Je to tak, vzpomínám na dobu, kdy auto stávalo před domem přesně ve čtyři hodiny ráno. Ať bylo léto nebo chumelilo. Dobré ráno jsem odmoderoval celkem 916 krát. Jednoho dne jsem si ráno řekl, že to je naposledy. Člověka to dost opotřebuje. Na druhé straně je celá řada jiných profesí, které musejí vstávat velmi brzy. A jich nikdo nelituje. Jen na moderátory je víc vidět. Nedávno jsem podobnou nabídku dostal, byť v rozhlase, a právě to vstávání byl jeden z důvodů, proč jsem odmítl. No, už asi taky stárnu.
9. Na svém kontě máte moderování nejrůznějších televizních i rozhlasových pořadů, dabing, psaní knih a kalendářů… co z toho vás baví nejvíc?
To je jednoduché. Zrovna mě baví to, co právě dělám. Teď mě třeba docela baví odpovídat na vaše otázky!
10. To mě těší, tak pojďme dál. Vaše životopisné knihy o Nataše Gollové a Zdence Sulanové měly u čtenářů velký úspěch. Nechystáte se zase na nějakou další?
Ano, ano, na začátku května mi v Edici ČT vychází úplně nová kniha, kterou jsem nazval „Černobílé idoly i jiní“ – opět tedy půjde o herečky a herce 30. a 40. let minulého století. Všechny knihy se ale stále zabývají jen těmi nejslavnějšími. Já jsem se proto rozhodl, že představím hvězdičky, které natočily mnohdy více než stovku filmů, a přesto je nikdo nezná. Víte, kdo byla Marie Ptáková, Truda Grosslichtová nebo Darja Hajská? Vybavíte si Jiřího Dohnala, Aloise Dvorského nebo Jaromíra Spala? Pokud ne, právě pro vás je nová kniha jako stvořená. To je klíč, podle kterého jsem hvězdy vybíral. No a na podzim samozřejmě vycházejí opět i mé tradiční stolní kalendáře – Cibulkův kalendář pro televizní pamětníky a počtvrté i Cibulkův kalendář pro filmové pamětníky.
11. Čemu se v současné době věnujete nejvíc? A zbývá vám čas na nějaké koníčky?
Je to jednoduché – moderování, psaní, chalupa. Nejradši jsem, když se převléknu do špinavých tepláků a můžu se rýpat v záhonech
12. Jaký byl váš nejhorší přebrept, ať už v rádiu nebo v televizi?
Byla jich celá řada, ale třeba se mi vybaví, jak v přímém přenosu cosi říkala kolegyně Alena Zárybnická a já chtěl ještě něco doplnit. Místo toho jsem řekl: „A já ještě Alenku DOPRDÍM…“ No, smáli jsme se hodně dlouho.
13. Vy jste prý dlouho nenáviděl svoje jméno Aleš. Proč? A jak jste se chtěl jmenovat?
Tedy klobouk dolů, vy máte informace! Ano, hodně se mi nelíbilo, dokonce jsem rodiče donutil, aby mě oslovovali Jonáši. Vlastně ani nevím proč. Dneska už jsem si zvykl. A ještě jedna zajímavost – tohle jméno jsem dostal po Aleši Ulmovi, tehdejším velkém pěveckém idolovi mé maminky. Dneska mi v televizi šéfuje.
14. Vy a váš životní partner, herec Michal Jagelka, se netajíte tím, že jste spolu uzavřeli registrované partnerství. Bylo k veřejnému přiznání třeba hodně odvahy? A jaké byly reakce vašich blízkých a diváků?
Nechápu, proč bychom k tomu měli potřebovat odvahu. To je jako kdybych měl mít odvahu k tomu, říci někomu, že mám modré oči, nebo že jsem blonďák, to je totéž.
15. Řekla bych, že se přístup české veřejnosti k homosexuálům za posledních několik let výrazně zlepšil, nicméně pořád to asi není úplně ideální. Angažujete se nějak v boji za jejich práva?
Pokud to jde, tak samozřejmě ano. „Bojujeme“ už třeba tím, že o tom otevřeně hovoříme. Pokud s tím má ještě dnes, na začátku 21. století, někdo problém, je to jeho problém a je mi ho líto. Zkušenosti dokládají, že nejvíce PROTI jsou ti muži, kteří mají z mládí vlastní zkušenost s mužem. A bojí se jako čerti kříže toho, že se to někdo dozví. Tak se naoko tváří jako tvrďáci, kteří ty HNUSNÉ BUZERANTY nechápou.
16. A na závěr – kde vás mohou lidé v Praze 9 vidět na živo? Moderujete v této městské části nějaké akce?
Moderovat budu a rád, ale jak jsem řekl, až se vymění „muži na radnici“. Jinak mě můžete vidět nejčastěji v Galerii Harfa, v Lidlu nebo v Intersparu – na nákupu. A nebo v restauraci na nádraží v Libni – máme tam totiž toho nejskvělejšího kuchaře a tu nejdokonalejší obsluhu široko daleko. Pokud si chcete opravit mylnou představu, jak asi vypadá nádražní restaurace, tak se přijďte podívat k nám, nebudete litovat. Pivo jako křen – a ta svíčková! Teď mě napadá, není tohle neplacená reklama?
