Narodil jste se v Benešově, kdy jste přišel do Prahy?

Já jsem se v Benešově skutečně jenom narodil. Žil jsem v Říčanech u Prahy, odkud jsem s maminkou asi v deseti letech odešel do Prahy. Od té doby jsem Pražák.

V Praze 9 žijete od začátku nebo jste po městských částech nejdříve putoval?

Já jsem, co se týče Devítky, úplný novic a musím přiznat, že se mi sem vůbec nechtělo. Bydlel jsem v Praze 6 a z té se špatně odchází. Protože se mi začala rozrůstat rodina, potřebovali jsme větší byt a sehnat větší byt v Praze 6 bylo nereálné. Tak jsme se začali poohlížet po jiných lokalitách. Protože moje žena má vazby na Prahu 9, začali jsme hledat tady.  V části Hloubětína jsme objevili takový projekt ve staré zástavbě, a protože to bylo cenově přijatelné, tak jsme se přestěhovali na Devítku.

Znal jste Prahu 9 ještě před tím, než jste se nastěhoval? Věděl jste, do čeho jdete?

Já jsem tady v 90. letech pracoval, ještě než jsem se začal věnovat herectví. Měl jsem Prahu 9 spojenou s továrnama, fabrikama a sídlištěm a hrozně se mi sem nechtělo. Když bydlíte na Břevnově za Ladronkou a Strahovským kopcem, tak přejít mezi Kolbenku a Poděbradskou, to byla síla. To byly ale prvotní pocity, teď už je to zase trochu jinak.

Jak?

Teď jsme tady přes tři roky a musím říct, že jsme si zamilovali bydlení v novostavbě, která má pro mladou rodinu spoustu pozitiv. Hloubětín má hodně pozitiv a samozřejmě i negativ, ale už jsme si zvykli a důležité také je, že mámě skvělý lidi v baráku.

Můžete devítku srovnat se šestkou?

To se dá srovnat velmi těžko. Na Praze 9 se nám narodily dvě děti, a to už vás někam posune. Nejstarší dcera se narodila v Praze 6, která je pro děti daleko vhodnější. Je tam spousta zeleně, historický duch, úplně jiná atmosféra a poměrně slušná občanská vybavenost. To konkrétně v tom Hloubětíně není. Například co se týče hloubětínských dětských hřišť, to je katastrofa. Hlavně neuklízejícím pejskařům jsem vyhlásil osobní válku. Není snad den, abychom si nepřinesli domů nějaký „dáreček“ na botě. Mluvil jsem i s několika vozíčkáři a pro ty je takový „dárek“ v pneumatice úplně strašný, to si vůbec zdravý člověk neuvědomuje. A doprava kolem Průmyslové je strašidelná. Takže srovnání Prahy 6 a Prahy 9 by pro Devítku nedopadlo asi úplně dobře.

Vy máte ještě děti poměrně malé, ale až dorostou do věku, kdy budou chtít chodit samy ven, nebudete se o ně kvůli husté dopravě bát?

To budu určitě. Nám už to nastane za rok, až půjde Malvína do školy a bude muset procházet podchodem pod metrem, což je taky samostatnej zážitek. Další problém je pro mě Městská policie v Praze 9. Občas je zahlédnu, jak projedou autem, ale já bych je viděl v úplně jiné funkci. Měli by například pomáhat maminkám s kočárky, hlídat přechody a to ne jen 1. září, jak tomu zatím je, hlídat, aby lidé uklízeli po psech… Konkrétně u toho metra by měli stát pořád, je to tam někdy o strach. Já po dvou měsících, co jsme bydleli v Hloubětíně, jsem přesně vědět, který kluci tam prodávaj drogy, kteří kšeftujou s kradenejma rádiama… Jak to, že s tímhle policie nic nedělá?!

Zatím jsme toho na Praze 9 moc pozitivního nenašli…

Jsou tu určitě i krásná místa. Třeba ve Vysočanech park Podviní, tam jsou dvě nádherný hřiště, tam s dětma jezdíme. Nebo jezdíme na Dopravní hřiště na Prosek. Konkrétně u nás v Hloubětíně jsou ale ty hřiště jak za Marie Terezie.

Devítku jsme probrali docela podrobně, přejděme k herectví. Vy původně herec nejste…

 Vystřídal jsem toho poměrně hodně, dělal jsem v truhlárně, automechanika, uklízel. Pro jednu americkou firmu jsem jezdil s kamionem a postupně se vypracoval na vyšší post, ale nějak jsem se toho „přejed“ a začal hledat něco jiného. Dostal jsem se do jednoho kolektivu, který patřil pod Základní uměleckou školu, kde učila Dana Hlaváčová a tam byli lidi o osm let mladší než já, které ona připravovala na zkoušky na DAMU. Já tam ale nešel primárně s cílem dostat se na DAMU, jen jsem to zkoušel. Nakonec jsem ale na přijímačky šel, paní Hlaváčová kvůli tomu začala po 14 letech kouřit, takový to pro ni byl šok. (smích) Nicméně to vyšlo a vzali mě napoprvé.

Kdyby vás nevzali, zkoušel byste se na DAMU ještě dostat?

Asi ne. Bylo to opravdu tak, že, když mě vezmou, tak dobrý, když ne, tak to tak má být. Ale nevím, co bych dneska dělal.  

Během studia jste hrál ve Stavovském a Národním divadle, jaká to byla zkušenost?

Tak „hrál“ je poměrně silné slovo. Je taková tradice, že studenti DAMU v Národním vystupují. Tehdy Boris Rösner dělal inscenaci Antonius a Kleopatra, kde jsme hostovali. Na základě této hry mě pak ještě pozvali do Stavovského divadla, kde jsem hrál v Marii Stuartovně s Danou Medveckou, se kterou jsem se pak ještě potkal v pražské Viole. Určitě byla dobrá zkušenost vyzkoušet si takové velké prostory.

Potom jste odešel do Kladna…

Odešel, neodešel. V Kladně jsem hrál, ale bydlel jsem pořád v Praze, tehdy to byla dvacetiminutová cesta, což se dalo. Po škole byla taková doba, kdy se rozpadla tradiční divadla, režiséři si už nejezdili vybírat herce do Disku, spousta herců odešla na volnou nohu. Začal jsem aktivně shánět angažmá, přišly mi nabídky z Jihlavy, Mostu a Kladna. Chtěl jsem bydlet v Praze, tím Jihlava a Most padly. Říkal jsem si, že Kladno na rok zkusím a po tom roce přišel do Kladna Petr Svojtka, současný ředitel Městských divadel pražských, a vznikl tam velmi dobrý soubor, ožilo divadlo i město, pořádali jsme různé akce. Poznal jsem tam svojí ženu. Těch pět let pro mě bylo opravdu zásadních. Potom jsem se vrátil do Prahy.

Kde hrajete teď?

Kromě Městských divadel pražských hraju ve Viole a potom máme vlastní divadélko pro děti Ludvík, se kterým objíždíme Čechy. Založila ho moje žena s kamarádkou, ze začátku jsem jim to rozmlouval, ale teď se z toho stala docela dobrá firma. Musím říct, že divadlo pro děti je výsostná disciplína, protože to se musí dělat naplno. Jak děti během prvních tří minut nechytnete, tak je to špatně.

Hrajete pro děti i v Praze 9?

Ano. Hráli jsme v Divadle v Horních Počernicích a určitě se tam zase vrátíme. Kdyby se chtěli čtenáři přijít podívat, na internetových stránkách www.divadloludvik.cz najdou termíny našich vystoupení.

Vraťme se ještě k divadlu pro dospělé. V Městských divadlech pražských vystupujete od roku 2006, vzpomenete si ještě na svojí první hru?

Já jsem dostal, to, co čeká vlastně každého herce, a to záskoky. První hru Skapinova šibalství od Moliéra jsme zkoušeli se Sergejem Fedotovem a musím říct, že to byla krvavá spolupráce a že jsem z toho byl hodně rozpačitej. Nakonec jsme si to s kolegy udělali po svém a byla z toho docela hezká hra.

Na co byste čtenáře do Městských divadel pražských pozval?

Teď v divadle zkoušíme Želary, já hraju Jurigu, což je zajímavá postava. Je to česká premiéra. Hodně se na tuhle hru těším a doufám, že to dopadne dobře. Premiéra je 10. března, tak mi držte palce (smích). Pak jsou tady starší hry, které mám rád. V divadle ABC hrajeme Dobře rozehranou partii, v Rokoku Dobrodružství nebo Hráče.

Kromě divadla jste si vyzkoušel i film, seriál a dabing…

To je pravda. S tím filmem je to zvláštní. Hrál jsem ve dvou německých filmech, ač neumím německy ani slovo, to bylo ale v začátcích mé kariéry. V seriálech se občas mihnu, naposledy to bylo v Expozituře, ale mám dost smůlu. Protože jsem dost angažovaný v divadle, tak když už dostanu nějakou nabídku, tak na to nemám čas. Určitě bych se ale rád do něčeho pustil. Dabing dělám poměrně často a rád. Nikdy jsem ale žádnou zásadní postavu nedělal, třeba to taky jednou přijde.

Takže „nekonečným“ seriálům se nebráníte?

Určitě bych to chvilku zvažoval, ale určitě bych se tomu nebránil. Práce s kamerou je něco, co jsem zatím neměl příležitost výrazně vyzkoušet. Za nějakou nabídku bych byl rád.

Otázky čtenářů

Lucie K.: Máte nějaký herecký vzor?

Hodně vás ovlivní lidi, které během práce potkáte. Na jevišti se potkávám s takovými ikonami jako je Květa Fialová nebo Lubomír Lipský a moci jim „nahlížet do kuchyně“ je obrovská škola. Na studiích mě učil Boris Rösner, a když sem se pak na něj chodil dívat, jak hraje, to bylo úžasné. A určitě Dana Hlaváčová, kdybych tu nepotkal, možná bych herec ani nebyl.

Alena B.: Můžete srovnat divadlo v Kladně a divadlo v Praze?

Kladno vždycky trošku trpělo tou blízkostí Prahy. Hodně Kladeňáků v Praze pracuje a chodí se sem i bavit. 

Jakub Kult: Máte herectví takzvaně v genech, nebo jste ve vaší rodině první?

Nejsem první. Můj strýc je Jan Přeučil. Ale nechci s ním být moc spojován, třeba ve třetím ročníku na DAMU to nikdo nevěděl, chtěl jsem jít svou cestou. Babička byla ochotnice a tatínek zpíval v Opavě, tak se naše rodina vždycky kolem divadla trochu motala.

Vlasta: Váš tatínek je farář, co říkal na to, když jste se v relativně pozdním věku rozhodl opustit zaměstnání a stát se hercem?

Tatínek je farář a maminka farářka. Tím, že už jsem byl relativně zralý muž, tak to nebylo tak, jako když oznámí 14letý chlapec, že jde studovat do Ameriky balet (smích). Ale myslím, že mi moc nevěřili. Maminka říkala: „Běž si a až si ten nos nabiješ, tak se vrať“.

Profil

Lukáš Jurek se narodil 3. března 1972 v Benešově ve farářské rodině jako jedno ze čtyř dětí. Vyučil se automechanikem, jezdil kamionem a doplňoval si středoškolské vzdělání na sociálně právní akademii. Ve 24 letech zkusil štěstí a přihlásil se na DAMU. Vzali ho. Ještě na škole měl možnost hostovat v Národním a Stavovském divadle. První angažmá získal ve Středočeském divadle Kladno. Od roku 2006 působí v Městských divadlech pražských. Kromě divadla si vyzkoušel i dabing a film. Zahrál si ve dvou německých produkcích – Višňová královna a Pražské květy, v seriálech Poslední sezóna a Proč bychom se netopili.

Koho se můžete ptát příště?

Do dubnového vydání měsíčníku Naše Praha 9 chystáme rozhovor s muzikantem Robertem Kodymem. Pokud se ho chcete na něco zeptat, zasílejte své dotazy do 20. března na e-mailovou adresu: petra.durcikova@ceskydomov.cz. Zeptáme se za vás!