Povídáme si v den pětadvacátého výročí sametové revoluce. V roce 1989 vám bylo dvanáct, ale jste herečka a herci byli tehdy výrazným hybatelem dějin. Takže jak se podle vás máme?
Jednou mi bylo řečeno, že odpovídat na otázku „jak se máte?“ vždycky „dobře“ je nerozum, protože ti pořád šťastní lidé žijí v blázinci. Jenže já jsem opravdu šťastná, že jsem nezažila válku, že mám kde bydlet, mám práci, plnou ledničku, že mám auto. Válka je sice za pár hranicemi, ale je pro nás stále jen zprostředkovaná. Uvědomuji si, že to nemusí být napořád.
Bojíte se toho?
Bojím se, že nemáme šanci se včas dozvědět pravdu. Že jsou plné noviny rozhovorů s lidmi, jako jsem já, ale podstata nám uniká. Média mohou být i velmi nebezpečnou zbraní. A ještě něco mě trápí. Když někdy zkouším poslouchat rozhlasové stanice, bývá mi smutno z toho, jakou slyším češtinu. Postrádám jisté nároky a vkus. A to ještě nejsme u Hovorů z Lán, kde si pan prezident zřejmě splet lokál.
Jeho výroky nebo výrazy tedy nepovažujete za adekvátní?
Slovo neadekvátní nevystihuje situaci. Ignoruje elementární slušnost. Doufala jsem, že prezidentský stav vyžaduje jakýsi etický standard, charakter a odolnost vůči malichernostem. Vlastně si ani netroufám odhadnout, co může následovat, i krádež pera už máme za sebou. Jak vidíme, je jedno kolik titulů člověk nasbírá, inteligenci to nezaručí. Myslím, že pan profesor Masaryk by sedl na koně a uháněl v dál.
Spousta informačního smetí způsobuje nečitelnost vlastního sdělení. Věříte, že divadlo může hrát roli jako kdysi, tedy že kromě toho, že pobaví, také zhutní, vyhmátne a naservíruje divákovi podstatu nějakého problému?
Umění jako takové nám obohacuje život. Pátrání po smyslu bytí je nám dáno od podstaty. Byly doby, kdy na královském dvoře jen šaškové mohli říkat pravdu, a možná přichází doba, kdy zase jen šaškové budou říkat pravdu. Věřím, že divadlo, ale nejen divadlo, obecně umění je společenskou kronikou doby. Nastavuje zrcadlo protékajícím dějinám. Odráží úroveň společnosti. Zrovna dnes, když jsem šla ze zkoušky, jsem koukala na vinohradské divadlo a přemýšlela, co mají ti dva andělé na střeše vlastně v ruce. Jeden má meč, a ten druhý? Možná štít, ale klidně to může být zrcadlo.
To jste mě potěšila, že registrujete i to, co je výš než v úrovni očí. To dnes už není obvyklé…
Spěcháme, moc spěcháme. A nekoukáme kolem, neregistrujeme. A to je škoda. Přiznám se, že mne bolívá za krkem.
Narodila jste se a vyrůstala v Karlových Varech, studovala jste v Praze, hrajete v Plzni i v Praze… Kde jste vlastně doma?
Nejvíc času trávím v Plzni, ale pohybuji se mezi Plzní, Karlovými Vary, Prahou, Týnem nad Vltavou a Podlužím na Jižní Moravě. A ke každému tomu kousku země mám svůj vztah. Takže se nedá říct, že bych byla v jednom místě víc doma.
Praha, Plzeň a Vary mi jsou jasné, ale Týn a Podluží?
V Týně mám maminku a k Podluží mě vážou přátelé a láska k folklóru. Cimbál, husličky…
Vy sama zpíváte nebo hrajete na nějaký hudební nástroj?
Těch pár akordů na kytaru nebo několik písniček na klavír nemůžu považovat za aktivní muzicírování. Ale cítím rytmus, zpívám ráda a to vše s láskou.
Jakou muziku tedy kromě folklóru posloucháte?
Pro mě je hudba tlumočník. Takové lidské esperanto. Moje vášeň k hudbě jde napříč žánry. Podstatné je, aby chytla za srdce či rozvlnila boky. A pak je jedno, jestli jí říkáme veselá, vážná, folková nebo moderní.
Nechtěla jste být zpěvačkou?
Jako malá jsem chtěla být námořníkem nebo kominíkem. Námořník pluje po světě, objevuje neznámé a kominík může být vysoko nad městem, či nosit lidem štěstí. Ovšem i když jsem nepředpokládala, že ze mě bude herečka, neznamená to, že teď bych měnila. Uvědomila jsem si totiž, že mám vlastně ohromné štěstí a dělám to, co dělat mám a co mě baví. A třeba na mě čeká i ta role námořníka.
Praha jako centrum moci sama sebe vnímá poněkud jinak, než jak ji vidí „zbytek světa“. Jak Prahu vnímají v Plzni, nebo na jihu Moravy?
Plzeň není tak vyhrocená jako Morava. Dlouho jsem se snažila přijít na to proč, a netvrdím, že jsem to pochopila. Ale myslím, že Morava Prahu vnímá přes svůj obrovský vztah k půdě. Přes pot, motyku a rýč, které musíte vzít do ruky, aby vám úroda vzešla. A od toho se odvíjejí i jiné hodnoty, které vyznávají. A přitom se všichni chtějí mít stejně dobře.
A Plzeňáci?
Ti se mají dobře, mají rozhodování jednodušší – buď pijete plzeňské pivo, nebo nepijete žádné pivo.
Co vás přivedlo do Prahy na konzervatoř?
Zkoušky na konzervatoř byly jen zástupný důvod, abych mohla jet do Prahy navštívit herce Františka Špačka a jeho rodinu. Nijak výrazně jsem se na ně nepřipravovala, věděla jsem, že šance na přijetí byla minimální. Jela jsem skutečně jen na výlet. Ale zkoušky jsem udělala a osud rozhodl za mě.
Měla jste štěstí na spolužáky a pedagogy?
Rozhodně, učili nás například pan Bořivoj Navrátil, toho jsem si velmi vážila, paní Helena Rejžková, Věra Bubílková. Spolužáci? Byli jsme silný ročník, Petr Jeništa, Jiřinka Plojhar, Roman Říčař, Vašek Rašilov, Jana Zenáhlíková, Jana Marková, Kateřina Lojdová, Iva Petersonová, … A hlavně Andrejka Elsnerová, se kterou nyní alternuji v divadle Na Vinohradech, a se kterou jsme málem školu podpálili…
Prosím?
Konzervatoř ještě neměla ústřední topení, chtěly jsme jednou ráno trošku přitopit a Andrejka, anděl z Břevnova, kde tehdy bydlela, zapalovala podpalovač „pepo“ poněkud dál než v kamnech. Po tomto prostorovém experimentu zůstala na podlaze ohořelá mapa. Překročitelná… Andrea měla u pedagogů velmi dobré renomé, a tak se incident překročil bez následků. S těmi kamny byla vůbec zábava. Zatímco v horních patrech byly klasické petry na uhlí, v přízemí byly staré wafky a od nich mám připálenou řiť. Ale tohle konzervatoristické razítko už se s postupem let vytrácí.
Kam jste jako studentka v Praze ráda chodila?
V prváku jsem hodně času trávila na Karlově mostě. V Mostecké ulici pekli báječné velké housky, vždycky jsem si koupila hned dvě, jednu pro sebe a druhou pro racky. Pak pekárnu zrušili, tak jsem chodila rozjímat na Kampu nebo k Rudolfinu. Anebo jsem měla takový tajný tip, v Pálffyho paláci bylo na toaletách jedno nezajištěné okno, kterým se dalo prolézt do královských zahrad, které v té době ještě nebyly přístupné. A to bylo velice inspirativní!
Dnes už to kouzlo zakázaného ovoce asi vyprchalo?
To sice ano, ale zaplať pánbůh, že jsou volně přístupné. Jsou nádherné!
Hrajete v Plzni a v Praze, jak stíháte přejezdy?
Autem, ale žádný šlágr to není. Zejména v období šesti neděl zkoušení, kdy v jednom divadle vzniká nová inscenace a ve druhém, které je ale v jiném městě, normálně hraji, tak to času opravdu není nazbyt.
A nestalo se vám, že jste představení nestihla?
Stalo se… Ale naštěstí abonenti mé domovské scény v Plzni dostali Strýčka Váňu v jiném termínu, takže jsem dostala jen pokutu a nemusela jsem ho uhradit celé.
Celé? To by bylo asi brutální…
A to dost, takže jsem ráda zapomněla, kolik by mě to stálo. A přitom v porovnání s politiky, kteří nepřijdou na hlasování a jejich přítomnost je důležitější než má… tak je to… z tohoto pohledu úsměvné. Proč vlastně nemají hmotnou odpovědnost, jak drtivá většina normálních lidí?
Nyní ve Vinohradském divadle zkoušíte hru polského autora Slawomira Mrozka Láska na Krymu, premiéra má být 19. prosince. Má to být „ironizující i varovná tragikomedie, sto let touhy, která je zneužívána a zrazována, sto let víry ve zrod nového, lepšího člověka, místo nějž však přijde generace pragmatických egoistů, sto let našeho milovaného i proklínaného nedobrovolného soužití s fenoménem Ruska“. Jak jste, s ohledem na nynější události na Ukrajině, k této hře přistupovala?
Karel Čapek řekl, že umění má být člověku osudem, ne profesí. Nejsem herečka proto, abych byla slavná a bohatá. A nejen já. Máme možnost vyjadřovat se svými prostředky k tomu, co se kolem nás děje. Když se potká téma, chvíle a Ti správní lidé, tak se můžou, po tichu stát velké věci. Pan Mrozek byl vizionář, napsal tuto hru začátkem devadesátých let. A nyní, v kontextu dějin, je tak aktuální, až z toho mrazí. Jsem ráda, že u toho můžu být.
Proč?
Tázání a bolest duše hlavního hrdiny je hluboká a přitom vyprávění je vedeno s ironickým nadhledem. Máme možnost víc než se jen pobavit.
I vaše nedávná premiéra v Tylově divadle v Plzni, Přátelé generace X, byla na aktuální téma…
Ano, hra je o workholismu. O stále větších požadavcích na výkonost a nasazení, šikaně a o banalizaci a zpeněžení hodnot. Prostřednictvím jedné z postav, sochaře, se dotýká i otázky obsahu umění. Autorka Felicia Zeller bude moudrá bytost, žádná celebtita.
Celebritou je dnes s odpuštěním každá vyvinutější blondýna.
Trochu zmenšit nos, zvětšit rty a rázem jsou si něčím velmi podobní, ale zase je o čem mluvit ve VIP zprávách a na facebooku.
Za roli Máši ve Třech sestrách jste byla v roce 2010 nominována na Cenu Thálie, excelovala jste v roli Kateřiny v Shakespearově Zkrocení zlé ženy, spousta lidí vás má zafixovanou jako Elišku z pohádky Princezna ze mlejna… Hrajete role komediální i dramatické…
To je moje veliké štěstí, že jsem od začátku obsazovaná takto různě, že jsem nezaškatulkovaná. Je zábavné hrát každý večer něco jiného, ale i trochu potřeba. Od těch vážných hlubokých rolí s přesahem je třeba si odpočinout tím, že strávíme večer tak, že nás bolí bránice.
Kterou svou roli považujete za stěžejní?
(dlouho přemýšlí) Asi spíš než jedna role pro mě byla nejdůležitější inscenace Drobečky z perníku, kdy jsem v přímém provozu viděla a pochopila, jak premiérou inscenace nekončí. Nepodařilo se nám během zkoušení stihnout vše, co hra vyžadovala, ale po premiéře během repríz se nám zadařilo dotvořit, co bylo třeba a dostát všem jejím nárokům. Byla to veliká zkušenost, která mi otevřela dveře do dalšího patra divadelních divů.
Máte nějaké životní sny?
Být dobrým člověkem.
To je velmi náročné, snadnější je být hajzl.
Bohužel.
A nemáte pocit, že na to doplácíte?
To, že křiklouni a sprosťáci jsou víc slyšet, ještě neznamená, že mají pravdu.
Jenže svým křikem mají tendenci ty nekřičící zadupat do země. Dá se proti tomu něco dělat?
V dějinách vidíme, že inteligentnější a rozvinutější národy zničili, oč primitivnější, o to brutálnější, barbaři. Jaká je proti tomu rada? To nevím, bohužel, ale já bych ordinovala lásku. Láska je gravitace celého vesmíru.
Zachrání láska i lidstvo? V Čapkově dramatu R.U.R. musí roboti, aby mohli dál existovat, v sobě objevit lásku.
Určitě. Protože teď jsme všichni tak strašidelně ledově racionální, že se bez lásky zcela iracionálně sežereme. Vyždímáme, vycucneme, zmačkáme a vyhodíme vedle popelnice. A přitom dokážeme dělat tak krásné věci!
Třeba umění?
Proč ne? Kultura je od slova kultivovat, tedy proměnit čas, který máme, v něco hodnotnějšího než je destrukce. I nicnedělání je užitečnější, než boření. Hodně velkých myšlenek přece vzniklo při relativním nic nedělání,
Čili je to o umění odpočívat?
Samozřejmě. Musíte dát tělu i hlavě vydechnout, jinak se motor zadře.
Vy odpočíváte kde? Chodíte do přírody?
Tam, tam se cítím doma! Ne v žádném konkrétním místě, jak jste se mě ptal na začátku. A ta příroda může být kdekoliv. Příroda je spravedlivá. A jestli někde cítím lásku, harmonii a laskavost, tak je to v přírodě.
Na závěr – jak byste charakterizovala herectví jako profesi?
Charakterizovat herectví jako profesi, je jako tančit o architektuře.
Vizitka:
Andrea Černá (*1977 Karlovy Vary)
Herečka, působí v divadlech Na Vinohradech, její domovskou scénou je divadlo J.K. Tyla v Plzni, hostovala i v divadle Pod Palmovkou nebo Na Fidlovačce. Za roli Máši ve hře Tři sestry byla v r. 2010 nominována na cenu Thálie. Do podvědomí diváků se zapsala rolí Elišky v pohádce Princezna ze mlejna. Hrála v televizních seriálech Ordinace v růžové zahradě nebo Velmi křehké vztahy.